Rozhledna, 12.01.2007 (http://www.webmagazin.cz/, navštíveno: 2. 09.2008)
Tak si představte, jdete studovat do knihovny, potřebujete si něco podat z regálu. Místo knihy nahmátnete mrtvolně bezvládnou ruku proklátou černými šípy. Oběť, student dějin umění, vypadá, jako by se právě posadil k četbě. Pouze zvětšující se kaluž krve na podlaze tvrdí něco jiného...
Autorem nové detektivky z univerzitního prostředí je člověk nad jiné povolaný, profesor přednášející dějiny umění, Jan Bažant. Poslední odborné dílo, monografie Pražský Belvedér a záalpská renesance, ho inspirovalo k prvnímu kroku k beletrii. Využil svého vlastního bádání, které propůjčil postavě, jež za tajemných okolností tragicky mizí ze scény hned v prvním odstavci. Poté se ale rozjíždí pátrání, jež se snaží odpovídat na zapeklité otázky ohledně vraždy. Ty rostou jako houby po dešti a hledání odpovědí připomíná otvírání pověstné matrjošky. Když už je vše zodpovězeno, vyloupne se nová záhada.
Autor si pohrává se dvěma paralelními příběhy. Jeden se odehrává v době vlády Ferdinanda I, nenáviděného Habsburka a milujícího a truchlícího vdovce, větší část ale v současné Praze. Oba příběhy končící vraždou se protínají v čase i prostoru, vysvětlují se fatální křižovatky osudů. Vyrážíme po stopách studentů Sebastiána a Ariela, jejichž přátelství, založené na mladické fanatické přísaze, postupně dostává stále větší a větší trhliny a posléze vyústí ve vraždu. Čtenář s napětím sleduje nečekané zvraty, podivné lásky i rozpady vztahů, a neustále je konfrontován s fenoménem knihovny. Ta se stává alfou i omegou celého příběhu, pomyslným viníkem, obětí, ale i příčinou nového zrodu lásky a ušlechtilého poslání.
Autor velice dobře rozdal karty, rozjel psychologicky komplikovaný příběh, napínavý děj mrazí, ale nepůsobí nijak vyumělkovaně, kdyby nešlo o vraždu, tak jako by se popsané situace stávaly běžně. V závěru se ale zdá, že široce rozvětvený děj se chystá žít svůj vlastní život. Trochu krkolomné vysvětlení souvislostí se nám dostává v závěrečných snových dialozích vedené starcem se záhrobím. Možná se děj trochu vymknul kontrole, možná se jedná o záměr. Zda takové vyústění čtenáře uspokojí, rozhodne on sám. Na druhou stranu určitě potěší svou fantazii. Obecně lze říci, že na trh přichází inteligentně napsaná detektivka, zachovávající pravidla napětí. Navíc přidá obrovskou porci nenásilného poučení nejen z oblasti dějin umění, ale i mezilidských vztahů. Ty, jak uvidíme, mohou být založeny na hodnotách úplně jiných, než vyznává standardní společnost. Alespoň dle řeči statistik!
Vojtěch Staněk
Iliteratura, 24.01.2007 (http://www.iliteratura.cz/clanek.asp?polozkaID=20501, navštíveno: 2.09.2008)
Knihovna je beletristickou prvotinou Jana Bažanta (1950), toho času též profesora klasické archeologie na Universitě Karlově a vedoucího vědeckého pracovníka Filosofického ústavu Akademie věd. Její příběh začíná v nově budově městské knihovny na Letné vraždou Sebastiána Bergmanna, který se zde právě lopotí se svou dizertační prací. Není to ovšem vražda ledajaká, neboť na oběť je nastražena důmyslná léčka, a nebohý student tak končí na podlaze studovny s několika šípy v těle. Případu se ujímá klasická detektivní dvojice, přičemž kapitán Bach (ten méně chápavý, ovšem s vyšší hodností) svému mladšímu kolegovi Labudovi nenaslouchá tolik, jak by pro dobro vyšetřování naslouchat měl. Labuda sice není tolik zběhlý ve vyšetřování, zato však má nepoměrně větší kulturně-historický rozhled.
Stín podezření téměř okamžitě padá na dvě postavy, Sebastiánovu sestru Marii, která v době vraždy náhle přijíždí za bratrem do Prahy, ačkoliv se viděli naposledy v raném dětství, než si ji otec odvezl do Londýna, a vedoucího Bergmannovy práce, asistenta na katedře dějin umění, PhDr. Gabriela Stefana. Motivem Marie může být touha zmocnit se bratrovy unikátní knihovny historických tisků, jejíž cena je dle odborníků téměř nevyčíslitelná, doktora Stefana zase k vraždě mohly hnát ryze profesní důvody. Odborná veřejnost už delší dobu čeká na nějaký delší text z jeho pera a taktéž vedení katedry podmiňuje jeho další setrvání na místě asistenta publikační činností. A protože se ví, že Bergmann pracoval na „něčem velkém“ a Stefan se zase již delší dobu topí v tvůrčí krizi, představa, podle níž by se doktor Bergmann za vidinou zachování místa na katedře nebál jít přes mrtvoly, se přímo nabízí.
Naštěstí je však kapitán Bach ve vyšetřování natolik zběhlý, že hned zkraje obě tyto varianty zavrhne, protože podezření jsou příliš evidentní a je přeci jasné, že pachatelem je někdo třetí. Což je také to jediné, na co se v celé knize policie zmůže. Jinak je totiž vždy nejméně o jeden krok pozadu za vrahem. Oba předměty vedoucí k mylným podezřením, tedy knihovna a Bergmannova disertační práce, představují dvě hlavní dějové linie knihy. Knihovna je přímou i nepřímou příčinou všeho, co se v románu stane, Bergmannova práce o stavbě Belvedéru zase fragmentárně prostupuje celým dějem a svého plného významu nabývá až ve druhé, kratší části knihy. Přesto je tím lepším, co v románu nalezneme, a to nejen díky tomu, že je alespoň stylisticky vybroušenější a neobjevují se v ní konstatování typu „Tvojí smrtí se vše zhroutilo a moje existence ztratila smysl“ (s. 164), „Obětujeme to nejcennější, co máme, naše přátelství“ (s. 315) nebo „Proč ho nikdo nechápe?“ (s. 330).
Největším problémem knihy však je přílišná dějová nekoherentnost. Nelze úplně říct, že si autor v některých momentech odporuje, spíš je namístě mluvit o tom, že mu čtenář v určitých momentech prostě a jednoduše jeho text nevěří. Jako by se Jan Bažant nechal strhnout vlastním vyprávěním, jehož osnovu však pravděpodobně neměl tak detailně připravenou, jak by příběh vyžadoval. A proto z příběhu až příliš ční šroubovanost některých dějových zvratů. Tak například Gabriel Stefan hned zkraje knihy, poté, co se dozví, že byl jeho žák zavražděn, jaksi automaticky předpokládá a ani na chvíli nepochybuje, že je na seznamu podezřelých a prchne na venkov. A místo toho, aby byl z celé události přinejmenším zaskočen, když už nic jiného, rozhodne se raději sám přijít celé věci na kloub. Nezjistí však nic a navíc je brzy lapen Bergmannovým vrahem, jenž si říká Ariel Raum, a ten mu okolnosti zločinu objasní.
S postavou tohoto mordýře je ovšem také kříž. Čtenáři je během celé části líčen jako absolutní perfekcionista, jenž má vše promyšlené do těch nejmenších podrobností. K tomu navíc, jak se zdá, disponuje téměř neomezenými prostředky, a tak se není co divit, že mu jeho plán do posledního puntíku vychází. Je si dokonce tolik jistý sám sebou, že nechá policii stopu jen kvůli tomu, aby si mohl prohlédnout tváře svých pronásledovatelů. Skoro to vypadá, že jediná možnost, jak by mohl zlosyn prohrát, se objeví v případě, pakliže se on sám dopustí nějaké chyby, byť je to více než nepravděpodobné. Inu, proč ne, vrah chybu opravdu udělá, a to když chce zabít své rukojmí, Marii a Gabriela. (Oba mladí, oba pohlední, oba víceméně bez citových závazků, navíc spolu trpí jako rukojmí… Jak myslíte, že to dopadne?) Otráví je jedem, na nějž prý neexistuje protilátka, a šance, že se z otravy člověk vylíže, je více než mizivá. Napětí roste úměrně tomu, kterak otráveným cepení těla, čtenář si marně láme hlavu s tím, jak se z téhle prekérní situace asi dostanou a už se pomalu smiřuje s variantou, že dalších sto stránek se holt odehraje bez této sympatické dvojice. Když už jde ale opravdu do tuhého a oba rukojmí se pomalu loučí se světem, Gabriel začíná pojednou cítit, že to s tou smrtí nebude tak horké, jak se na začátku zdálo. A vysvětlení? Raum jim asi podal nesprávný jed.
Budiž, chybička se koneckonců vloudit může. Ale nechce se věřit, že by takový puntičkář jako Raum, který měl všechno promyšlené a dávno předem připravené do posledního detailu, tedy i toto, udělal chybu v tak životně důležité věci, jako je odstranění svědků. Krajně podezřelá je i skutečnost, že jed na oběti působí přesně tak, jak by měl, ovšem až na ten cílový efekt. A to už je nějak moc náhod najednou a doposud budovaná charakteristika Raumovy postavy se v momentě rozsype jako domeček z karet. Jako by autor sám sebe zahnal do slepé uličky. Čechov kdysi napsal, že pokud se ve vyprávění vyskytne zmínka o pistoli, musí tam také být z té pistole vystřeleno. A v Knihovně kulky létají jako o závod, jen ta zbraň jaksi chybí a nejinak je tomu ve druhé části knihy, jež na tu první navazuje pouze volně a dokončuje témata v ní načatá.
Nesetkáme se v ní už s Marií a Stefanem, zato nepoměrně více prostoru dostává Otto Labuda, mladší z vyšetřovatelské dvojice, který kariéru u policie pověsil na hřebík a nyní je už dva roky zaměstnancem Akademie věd. Díky grantovému projektu se dostává do Collegia Petrini, soukromé knihovny, jíž na vrcholku Petřína nechala zbudovat Marie Bergmannová a která má sloužit jako zázemí nadaným mozkům ze všech koutů planety, aby zde pracovali na tom či onom projektu, jež by opět o něco více rozmnožil duchovní bohatství našeho světa.
Docela náhodou nachází v jedné ze zdejších knih (samozřejmě je to kniha z Bergmannovy sbírky, okolo níž se točil děj části první) Bergmannův překlad dopisu zpravující jednoho benátského šlechtice o okolnostech smrti Paolla della Stelly, architekta královského Belvedéru. Toto apokryfně zpracované téma, jak už bylo výše řečeno, je také tím nejlepším, co v knize nalezneme, je rozvíjeno trpělivě, čtenáři předkládáno fragmentárně, a jakžtakž tedy drží obě části příběhu u sebe. A protože se v Labudovi ozve jeho detektivní minulost, namísto estetických aspektů vraždy, což je téma, jímž se má na svém vědeckém stipendiu v Praze zabývat, odhaluje hluboko v minulosti ukrytou vraždu italského architekta. Paralelně s tímto vyprávěním však v druhé části přichází něco, co chtě nechtě přijít muselo. Autor v knize rozehrál příliš rozvětvenou historii různých vztahů, ale odvyprávět dokázal pouze její nepatrnou část. A nyní, aby měl příběh smysl, je ho třeba uzavřít, protože zůstává příliš mnoho otázek, jež čtenář není a nemůže být ochoten přejít.
Bažant to bohužel činí tím nejméně šikovným způsobem, a totiž absolutní doslovností. Jakékoliv jiné řešení by totiž počet stran Knihovny muselo nejméně zdvojnásobit. Pravděpodobně inspirován antickým dramatem, které je, jak praví obálka knihy, autorovi díky působení na akademické půdě vlastní, rozhodl se uspořádat v bytě jednoho slepého starce jakési duchařské rendez vous. Na něm se scházejí Ariel Raum, Sebastián Bergmann a jeho otec Petr, který celou knihovnu vlastnil za minulého režimu. Dodejme, že všichni tři jsou již po smrti, což jim ovšem nebrání záležitost zevrubně probrat. Celé finále zde působí jako varianta deus ex machiny. To by nemuselo být nutně špatné, v případě Knihovny to však spíše vzbuzuje dojem jen jakéhosi „nouzového řešení“, jímž se Bažant snaží vymotat z další slepé uličky, do níž se dostal tím, kolik toho chtěl říct, či spíš kolik toho na předchozích stranách říct nestihl.
Dvakrát škoda, pro čtenáře i autora samotného.
Diskuse:
ústa sauronova
21.3. 2007 17:09
Dovoluji si nesouhlasit s autorem recenze, tedy s jejím negativním vyzněním.já naopak považuji Knihovnu za výbornou věc, která mě jednak pobavila, jednak jsem se dozvěděl leccos nového.Postava Ariela Rauma a její vztah k Sebastiánovi je působivá, stejně jako dopisy benátského agenta.Koneckonců i takový pobyt Gabriela Stefana v zapadlé vísce je komické zpestření a odlehčení.Autor recenze uvádí, že by kniha musela být dvojnásobná, aby vyřešila všechny načatosti - s tím jediným souhlasím a lituji, že tomu tak není.Kdo máte rádi Eca nebo třeba Miloše Urbana, neváhejte.
Pája
24.1. 2007 8:49
S tím, že v knize je rozehráno příliš mnoho příběhů, které jako by autor nevědět jak rozuzlit, souhlasím. Taky mi trochu vadila stylistická a formální nevybroušenost jazyka a banálnost některých úvah; jinak si myslím, že kniha za přečtení stojí, i když díky téhle recenzi (pane Staňku, nechal jste tam pár hrubek) je čtenáři všechno odhaleno předem...
Petr Kovařík, Téměř detektivní příběh o pražském Belvederu
Pražský deník, 5.2.2007
(...) Autor byl k této své první beletristické práci přiveden, když psal svou monografi Pražský Belveder a zaalpská renesance. Nakladatelství o jeho knize uvádí, že děj je vymyšlený, ale všechny zmíněné historické postavy, události a umělecké památky jsou skutečné. To vše, i atraktivnost současného i historického prostředí Prahy, jistě přivábí čtenáře. Ten se však nedočká detektivky v pravém slova smyslu a není vyloučeno, že se v spleti příběhů, osob a vypravěčů poněkud ztratí.
Erik Gilk, Mnohoobročnictví na obtíž aneb akademická detektivka
Tvar 3/2007, 21 (8.02.2007)
Profesor archeologie, kunsthistorik a vědecký pracovník Filozofického ústavu AV ČR Jan Bažant (1950) se jal rozšířit svůj takřka polyhistorický záběr a obohatit jej o beletrii. Román Knihovna vydalo Horáčkovo nakladatelství Paseka a potvrdilo tím, že hodlá nadále podporovat nezavedené české autory. Z poslední doby stačí vzpomenout dnes nemálo skloňovanou sbírku Strychnin a jiné básně Marka Šindelky, jež loni obdržela Cenu Jiřího Ortena, či již názvem provokativní prózu mladé autorky Jakuby Katalpy Je hlína k snědku? V této souvislosti nezbývá než vyjádřit lítost nad tím, že největší vypravěčský objev pražskolitomyšlské provenience Jonáš Tokarský se od svého povídkového debutu Alchymické dítě a jiné povídky (2003) prozatím odmlčel.
S Bažantovou prvotinou ovšem nakladatel podle mého názoru díru do světa neudělá. Autor pojal ambiciózní záměr napsat ecovsky otevřený román, ale nepodařilo se mu jej naplnit ani v jedné rovině. V prvním plánu jde o detektivku ze současnosti, dále pak o vyluštění jedné historické záhady, ale zejména a především o jakýsi bedekr evropskými dějinami umění.
Než přiložím drobnohled na tři základní vrstvy románu, sluší se poznamenat, že jeho banální název je tu vybrán vskutku příhodně. Veřejná knihovna je místem činu, ale svým způsobem i vražedným prostředkem, soukromá knihovna je zase důvodem vraždy a zároveň klíčem k poznání životního příběhu oběti. Ve druhé části románu je knihovna soukromé nadace synonymem univerzální vzdělanosti a variací Bandinelliho akademie, o které je v románu řeč a jejíž vyobrazení zdobí knižní přebal. Jakousi kunsthistorickou knihovnu má v sobě koncentrovat jak samotný román, tak popularizační příručka, kterou hodlá vydat vrah a na vrub oběti se stát slavným. Už tady - a to bych s hledáním významů titulu mohl ještě pokračovat - se vkrádá podezření, zda autor pod rouškou postmoderních próz (kdy všechno souvisí se vším, všechno na něco odkazuje a nic není tak jednoduché, jak se zdá) neskrývá touhu předvádět svoje znalosti a konstruktérské schopnosti.
Román je svým způsobem zasazen do blízké budoucnosti, neboť vstupním prostředím je (ve skutečnosti teprve plánovaná) nová budova Národní knihovny na Letné. Neuvěřitelně rafinovaným způsobem zde dojde k vraždě postgraduálního studenta dějin umění Bergmanna, který právě dokončuje disertační práci o královském letohrádku královny Anny, skvostu pražské renesanční architektury zvaném Belvedér. Zločin je proveden tak, aby podezření padlo na jeho školitele dr. Stefana, který mohl mít k vraždě motiv, totiž zmocnit se vědeckého pojednání nadaného studenta a předložit je ke své habilitaci, na niž se dlouhé roky čeká. Policie sice nemusí znát akademické prostředí, ale obeznámený čtenář se ocitá na pochybách: Je známo, že vědecké práce se vykrádají - ale že by se kvůli nim rovnou vraždilo? Navíc v tak těsném vztahu školitele a studenta, jehož odborné téma je dobře známé? Papírem šustící falešné podezření, nad jehož reálností musí každý zkušený detektiv od začátku pochybovat, zde jen naplňuje standardní prvek kompoziční výstavby detektivky. Nepůsobí-li přímo směšně, neboť u domnělého zločince akademika je opakovaně akcentována jeho fyzická zdatnost a v době vraždy se, jak jinak, nachází na místě činu.
Se skutečným vrahem je čtenář konfrontován již ve třetí kapitole, od níž je celá první část prokládána jeho zápisky. Autor zde opět používá zavedeného klišé moderní detektivky: zatímco čtenář zná vraha, motiv a všechny okolnosti zločinu, pro vyšetřovatele zůstává případ nevyřešen. Velmi pochybná a stěží uvěřitelná je osobnost vraha, skrývajícího se za estétským jménem Ariel Raum. Odešel studovat do Ameriky, kde velmi zbohatl (!), vystudoval prestižní matematickou univerzitu (!!) a domů se vrátil, protože se začal zajímat o symboliku staroměstského orloje (!!!). Raum se tedy jeví jako ideální vrah: má finanční prostředky a hýří chladnokrevnou vypočítavostí, která je snadno zdůvodnitelná jeho vysokoškolským vzděláním. Vraždí ze zhrzeného přátelství, ale především ze zištných důvodů. A opět je nabíledni: Je vskutku možné, aby si naivně myslel, že z knižně vydaných rozhovorů se zavražděným Bergmannem se stane bestseller, který si budou kupovat lidé na celém světě? Jen proto, že má jít
geniálního kunsthistorického průvodce pro laickou veřejnost? Koho to dnes zajímá? Množící se otázky mají sice řečnický charakter, ale směřují k základnímu problému.
Autor si vymyslel detektivku z intelektuálského prostředí, které je mu zjevně dobře známé, ale zapomněl přitom na její „uvěřitelnost". Naplňuje sice syžetové schéma (kostru) detektivky, ale její konkrétní výplň (svalovina) má daleko ke skutečnému životu, který nejednou přivede člověka k zločinu. Námitka, že by se autor mohl zaříkat onou samospasitelnou postmoderní hrou se čtenářem, ironickou hyperbolou či přímo blasfemickým obrazem naší doby, je bezdůvodná. Bažantovo vyprávění se nese
neprodyšně vážném tónu, znevažující úmysl a příslovečná špetka humoru jsou mu naprosto cizí, a nezaujme ani neutrálním, rigidně spisovným jazykem. Autorovi se nejspíš zalíbilo, jak si příběh pěkně vykonstruoval, podobně jako se Raum ocitá v zajetí svého plánu a zapomíná přitom na sebe sama, což mu přivodí konec - zřítí se se svým vlastním (sic!) letadlem.
Další peripetie pro jistotu pominu, jsou přitažené za ještě delší vlasy, zmínit ovšem musím druhou, kratší část románu, jež se odehrává o několik let později a dovršuje nesourodou námětovou směsici. Mladší z dvojice vyšetřovatelů se dal na dráhu humanitního vědce (!) a dostal půlroční stipendium v pražské nadaci, jež bylo založeno Bergmannovou sestrou (!). Studovnu nadačního kampusu tvoří knihovna po jejím zavražděném bratrovi, v jejíchž svazcích nachází bývalý policista Bergmannovy poznámky. Jejich prostřednictvím rozluští záhadu smrti stavitele královského letohrádku Paola della Stelly, jež je analogická zločinu Raumovu: architekt byl zavražděn z důvodů navenek kariérních, ale skutečná záminka měla opět pekuniární povahu.
K této části už raději nemám slov, ale zdůvodnění jejího přilepení k „detektivce" je více než jasné: Bažant v ní prezentuje svoje znalosti, jež nabyl při psaní monografie o Belvedéru připravené k tisku. Inspirace, přiznaná i na knižní záložce, přerostla v zátěž vězeňské koule, kterou chtěl zúročit stůj co stůj. Připočtu-li k tomu sáhodlouhé zprávy vyslance benátského dóžete (!) na císařském dvoře Ferdinanda I. referující o jeho hovorech s italským architektem, či méně nudné a stejně nefunkční dialogy Rauma s Bergmannem o umění, docházím - posílen bezprecedentním množstvím v recenzi použitých otazníků a vykřičníků - k jednoznačnému závěru. To, že odborné znalosti ještě z nikoho prozaika neudělaly, není nic nového, na rozdíl od takového Stanislava Komárka je ovšem Bažantova próza případem, kdy jsou vyloženě na obtíž.
Helena Stiessová, Detektivní román
Lidové noviny, 27. ledna 2007
Ke konci románu Knihovna se vedle vzrušujících skutečností odhaluje i to, jak frustrující může být práce historika, který touží po jasné odpovědi. Není třeba pátrat po tom, zda profesor klasické archeologie Jan Bažant (*1950) pocítil při své práci historikovu frustraci. Jisté je, že z jeho účasti v pětiletém projektu AV ČR nevznikla pouze chystaná studie Pražský Belvedér a severská renesance. Vědecká práce posloužila i jako pandán ke krásné literatuře.
Bažantova prvotina si dovoluje to, co je seriózní vědě víceméně zapovězeno a pro co je nenáviděna milován Dan Brown: senzační interpretaci historie a nezřízené řádění fantazie mezi útržky faktů. Český vědec rozhodně nepojal své téma tak skandálně jako americký soustružník bestsellerů. Ale i pražský letohrádek září lákavou aurou tajupinosti a lidské pohnutky nemusejí mít staleté kořeny, aby vyústily ve vraždu. Mrtvým je nadějný student historie, jemuž se dostává pochybného blaha zemřít v knihovně. Vrah není neznámý, ale kdo je čí obětí, co se stalo roku 1552 a kam až se lze propadnout vírem knih, to je mnohem hlubší záhada.
Bažant napsal nesporně dobrý a zajímavý román. V české obdobě Ecova Jména růže vzrušují úvahy o umění a dějinách stejně jako vyšetřování vraždy. Minulost si přisvojuje přítomnost a mrtví mluvi s živými. „Realita" dneška vyjádřená prací s počítačem plynule přechází ve snění. Pravda, na román s vysokou úrovní je Knihovna chvílemi příliš popisná, jako by měla strach z nepochopení, jinde chybějí souvislosti a příběh je rázem rozeklaný jako hadí jazyk. Konec vše utne s nečekanou příkrostí. Ale co mělo být řečeno, řečeno bylo.
Redakce knihy je na nakladatelství Paseka nehorázně odbytá. Třaskavé rachejtle imaginace však skřípot chyb hravě přehlušily.
Milena M. Marešová, Záhada v knihovně
Host 2/2007 48-49, 10.02. 2007 (http://www.czlit.cz/main.php?pageid=65&production_id=682, navštíveno: 2. 9. 2008)
Dobrá knihovna není jen „skladištěm“ moudrostí, popřípadě působivým estetickým objektem. Pokud se stane ústředním předmětem literárního díla, pak regály knih obvykle oživnou, osamostatní se a působí jako organismus, jenž je, kupodivu, většinou také důvodem k násilnému činu. Nejinak je tomu v knize s příznačným názvem Knihovna; autorem skvělého díla a adeptem na přívlastek prozaik je vědec Jan Bažant (nar. 1950), profesor klasické archeologie na Universitě Karlově v Praze, působící ve Filosofickém ústavu AV ČR a přednášející o dějinách umění studentům prestižních amerických universit.
Základní příběh Knihovny má detektivní zápletku. Na veřejném a frekventovaném místě, mimochodem, v nově vybudovaném prostoru Národní knihovny na pražské Letné, je záhadně a neobvyklým způsobem zavražděn student dějin umění. Začíná klasické policejní vyšetřování. Záhy se čtenář setká nejen s řadou podezřelých, ale také s vrahem, jehož pohnutky postupně vyvstávají, a dokonce jsou pochopitelné, ba co více – sympatické. Klasické rozdělení rolí se přeskupuje, pojmy zločinec či nepřítel dostávají další význam. Tím pádem je jasné, že nejde o nějakou jednoduchou „mordýřskou“ historii. Čtenáře rozechvěje napětí vrstevnaté zápletky, druhý plán podprahové historie, a dokonce snad také vyjevující se konotace, rozvinuté až odkudsi z doby barokní. Zřejmě nebude stačit jenom rozřešení záhady, objevit toho, kdo zabil. Podstatnější je „proč“. Důležitými se stanou motivy a mechanismy spuštěné v minulosti. Záměry a viny, komplexy a nespravedlnosti, ambice i zklamání, jejichž důsledky a zpronevěry ovlivní konečné řešení. V tomto okamžiku převládne románová struktura díla nad kriminalistickou záhadou. Do hry vstupuje vědecké bádání, historie, psychologie i uměnověda.
I když je forma příběhu rozdělena do dvou částí, obsahově se obě prolnou. Ta první je výrazněji detektivní, dynamičtější, jednodušší, klasicky špionážní a mstivá, ve druhé tempo zvolní, dojde na přemítání, následky a pootočení jemného hodinového stroje. Obě části jsou propojeny ústředními postavami či objektem knihovny, ale také třeba osvícenskou ideou vzdělávací instituce, která se může snadno zvrtnout v prostředek sebestředné, velikášské touhy. A také časem, představami a ideály, které přicházejí v nevhodném dějinném nastavení. Vyvstává zde problém náhledu, interpretace a předjímání, zápas smyslu a významu, chtění a uskutečnění. Kdo je vskutku donátor, zachránce a šiřitel hodnot, a kdo jen samozvaný spasitel, jehož projev je bezohledný a manipulativní?
Významnou částí knihy i příběhu je historické intermezzo, tak trochu zcizující prvek a zároveň kódová značka napomáhající k řešení. Jde o pasáže, popisující obtíže a překážky, které provázely budování pražského Belvederu, letohrádku vystavěném jako dominanta a reprezentativní sídlo. Také v jeho případě se míjí pravá pohnutka budovatele, císaře Ferdinanda I. Habsburského, od roku 1526 českého krále, a pozdější pověst, která ovládla a reinterpretovala původní ideu díla. Jedna z postav usiluje o rozkrytí tajemství této architektonické zvláštnosti. Mimo jiné je v tom zakódován odkaz ke skutečnosti, neboť tímto tématem se profesor Bažant zabývá ve své nejnovější odborné publikaci. Knihovna se tak mimochodem stává jakýmsi „průsakem“ inspirace, propojením i odkazem. Reziduem autorovy seriozní vědecké práce je inteligentní zábava. Detektivní román jako oddech, paměťová stopa i hra. Ostatně vždyť odkazy v této oblasti jsou bohaté.
Jestliže na jedné straně spektra je důstojné společenství Ecova Jména růže, detektivního výstřelku i experimentu světoznámého vědce, pak na straně opačné je nedávný ohňostroj komerčního hlavolamu, rozpoutaný díky knize Dana Browna Šifra mistra Leonarda. Bažantův text snese i toto srovnání, neboť dle vykreslení hlavních postav i rozvržení děje nejde o pohodovou „vacátkovskou“ procházku po pražské galérce. Čtenář se nachází v univerzální, globální stáji bondovských všehoschopných a technologiemi vládnoucích zločinců, u nichž, kupodivu, není na prvním místě tělesná síla, ale rozumová průzračnost, s níž stráží své zavilé, komplikované a mnoha podtexty naplněné pasti. Navíc ohrožené či zanikající kulturní dědictví, tradice a konotace k pražskému literárnímu prostředí zde hrají též podstatnou roli. A výsledek? Má promyšlenou linii, výrazné prvky i originální detaily. Ironizuje obvyklé postupy, poodhaluje indicie a nechává prostor pro náhodu. Je napínavý i vtipný.
Bažantova Knihovna je důkazem toho, že i seriozní vědec se může úspěšně vnořit do hlubin populární literatury, že síla inspirace nezná žánrových hranic, ale především, že i beletristická prvotina, pochází-li z nadané ruky, může být perfektním a atraktivním počinem. Je to dobře napsaná kniha, výjimečná i plná odkazů a obvyklostí. Napínavá i střídmá, místy zatížená mnohomluvností a posedlostí vysvětlováním, klasická i moderní, dynamická a uchvacující. Pokud by Jan Bažant někdy pomýšlel na to opustit svůj vědecký post, nestabilní pozice autora detektivek by ho jistě vítala s otevřenou náručí. Jen pokud je Knihovna plodem vědeckého odpočinku, radosti a relaxace, pokud vznikla jako přebytek odborného vzepjetí, pak je autorovi třeba přát mnoho dalších silných podnětů. Máme tak reálnou naději ke vzniku dalšího vzrušujícího románového thrilleru.
Vladimír Trpka, Rozpadající se knihovna. Román bez sebevědomí
A2 Kulturní týdeník 12/2007 (21.03.2007)
Románová prvotina Jana Bažanta Knihovna využívá prvků detektivních románů a zároveň je poutavou historickou sondou plnou symbolů a odkazů. Její základy však narušuje neumělá vyprávěcí strategie, která má vliv na celkový dojem z textu.
Jan Bažant (1950) je profesorem klasické archeologie na Univerzitě Karlově a současně vedoucím vědeckým pracovníkem Filosofického ústavu Akademie věd. Jeho románový debut Knihovna vznikal při řešení grantového projektu na tomto pracovišti současně s vědeckou monografií Pražský Belvedér a severská renesance. Kniha už nedlouho po svém vydání zaznamenala příznivé ohlasy, které ji řadí do důstojného společenství Ecova Jména růže nebo Šifry mistra Leonarda. Je tento román opravdu tak výjimečný, že snese srovnání s tak rozdílnými texty?
Šebestiánská vražda.
Jak se sluší na román s detektivní zápletkou, už v prvních větách je čtenář svědkem vraždy nanejvýš záhadné a stejnou mírou bizarní. V nově zbudovaných prostorách Národní knihovny umírá zasažen třemi šípy Sebastián Bergmann, student dějin umění, který zde pracoval na nadějné disertační práci o pražském Belvedéru. Vyšetřování se ujme detektivní dvojice složená z postaršího kapitána Bacha a mladého policisty Otty Labudy. Mylné podezření padne jednak na Sebastiánova staršího akademického kolegu Gabriela Stefana, který se ne a ne habilitovat, takže by mohl zatoužit po Sebastiánově práci, jednak na Sebastiánova sestru Marii. Ta totiž vyrůstala v emigraci a nyní by se mohla vrátit jen kvůli tomu, aby zabila svého bratra, jenž zdědil po otci rozsáhlou knihovnu starých tisků nesmírné hodnoty. Jenže na rozdíl od detektivů se čtenář poměrně brzy dozvídá, že skutečným vrahem je bývalý Sebastiánův přítel Josef Moucha, který si nechá říkat Ariel Raum. Vyprávění se tedy od této chvíle spíše soustřeďuje na hledání motivu k šebestiánské vraždě a na postupné odhalování velkolepého, ovšem šíleného Arielova projektu. Není nutné čtenáři prozrazovat vyřešení této zápletky, ale nelze si odpustit poznámku, že její struktura a především konec nutně vyvolává otázku, jestli se skutečně jedná o produktivní a záměrné využití prvků pokleslých detektivních a špionážních románů.
V druhé, kratší části románu se setkáváme opět s Ottou Labudou, ovšem tentokrát už nikoli jako s policistou, nýbrž se stipendistou Collegia Petrini, což je vzdělávací instituce při rozsáhlé založená Marií Bergmannovou. V jedné z knih objeví Labuda Sebastiánovv zápisky k disertační práci a postupně přijde na kloub záhadné smrti Paola della Stelly, stavitele pražského Belvedéru. Příběh Sebastiánovy vraždy a příběh smrti architekta a sochaře z 16. století se tak navzájem vysvětlují a odsmyslňují, ovšem zbývá ještě několik bílých míst, která je třeba zaplnit, aby mohl být román zdárně přiveden ke svému konci. V závěru románu tak autor uspořádal jakési náhrobní sympozium, při němž se slepému starci Hugovi Kischovi někdejšímu příteli Sebastiánova otce, zjeví mrtvý Sebastián, jeho otec Petr Bergmann a vrah Ariel Raum. Postavy si pak navzájem sdělí své pohnutky a de facto odvyprávějí celý příběh pěkně od začátku až do konce.
Deus ex machina?
Někdo by řekl deus ex machina, jenže slepý stařec Hugo Kisch, který už to má v hlavě všechno popletené a neví, kdy ještě spí a kdy ne, vede rozhovory s mrtvými možná z daleko prozaičtějších důvodů. Vypravěč románu se totiž až na několik výjimek (zejména na začátku vyprávění) vyhýbá permutacím událostí. Pokud je třeba sáhnout k retrospektivě, a tomu se v detektivním románu sotva lze vyhnout, přenechává vyprávění postavám, které především v rozhovorech odvyprávéjí události z hlediska příběhu už minulé. Jestliže v tom mělo být pokračováno až do samotného konce, aniž by román neúměrně narostl, pak nešlo než uvést na scénu novou postavu, jejíž paměť sahá do hlubin příběhu (Hugo Kisch), a zároveň vyvolat ze záhrobí aktéry hlavní dějové zápletky.
Základní vyprávěcí situaci Knihovny bychom totiž mohli označit jako promluvu spolehlivého autorského vypravěče v er-formě, který neodkrývá svou vlastní subjektovost a snaží se, aby nevytvořil velkou mezeru mezi prostorem vyprávění a světem vyprávěným. Je to vypravěč, s nímž přichází velká míra iluze, a je tedy třeba, aby ostatním promluvám vybudoval věrohodný kontext a zasadil je do zcela konkrétní komunikační situace právě uvnitř vyprávěného světa. Například tajemná historie Belvedéru se postupně odkrývá prostřednictvím Sebastiánových zápisků, které jsou různě nacházeny a čteny postavami (Marie, Stefan, Labuda), o Arielovi se dozvídáme z jeho vlastních záznamů, které právě píše, a zároveň si také zaznamenával rozhovory se Sebastiánem a ty pak nahlas předčítá s Marií a Stefanem. A do toho všeho ještě postavy vyprávějí ostatním části z minulosti příběhu.
Vratká stavba vyprávění.
Samozřejmě, že tomuto vypravěčskému řešení není možné cokoli vytýkat, ovšem pouze v případě, že se nestává prostředkem takových žánrových z nouze ctností, jakou najdeme v závěru Bažantova románu, a o to víc, když přinejmenším otřesou základy chráněné komunikační věrohodnosti. Není to ani případ ojedinělý: například když Hugo vzpomíná na Petra Bergmanna, vypráví svému synovci nikoli pouze jako postava, nýbrž místy také jako vypravěč románu, a dělá tak přesně to, čeho se román snaží vyvarovat - bere čtenáři smluvenou iluzi (s. 294). Jednoduše řečeno se román vydal na cestu bez vypravěčského sebeuvědomění, bez vědomí vlastní románovosti a nedokázal dojít sám až na konec: Příjemná iluze, kterou chtěl autor poskytnout svému čtenáři, se chtě nechtě zbortila s první šikmo uloženou cihlou. Pokud by ale románu chybělo jen toto sebeuvědomění, nemusel by se ještě zhroutit celý; jenže Knihovna navíc postrádá také sebevědomí, tedy vědomí vlastní hodnoty Je zřejmé, že za textem románu stojí velká suma vědění: najdeme v něm vynikající pasáže o vztazích středověké a antické kultury, skutečně strhující rozbory reliéfů na pražském Belvedéru, nesčetné kulturní odkazy a symboly. Tomu se sice můžeme obdivovat, ale nelze se zbavit dojmu, že autor neví, jak z toho všeho udělat román.
Románový debut Jana Bažanta tak vyžaduje čtenáře bud z různých důvodů navýsost smířlivého, nebo ochotného těšit se jen z bohaté dějové zápletky a sem tam i ze stránek opravdu výtečných. Tomu druhému lze doporučit, ať si raději počká, jestli nebude podle tohoto díla natočen film.
(dm) in: ďasův knižní kapsář
Dějiny a současnost 04/2007
Trochu detektivka a trochu historický román à la Miloš Urban. Tak by se zjednodušeně dala charakterizovat kniha profesora klasické archeologie Jana Bažanta. V románu Knihovna (Paseka, Praha 2006) autor propojuje svůj zájem o renesanční architekturu a žánr detektivních příběhů. V úvodu románu je zavražděn mladý historik umění Sebastián Bergmann, který právě dokončuje svou disertační práci o pražském Letohrádku královny Anny. Případu se ujímá dvojice detektivů, která záhy zjišťuje, že motivem pro vraždu je unikátní knihovna starých tisků, kterou Bergmann zdědil po svém otci. Dobrý začátek románu prokládaný ukázkami z Bergmannovy práce (mimo jiné vtipně napsané fiktivní rozhovory mezi císařem Ferdinandem I. a architektem Paolem delta Stellou) se však záhy rozpadá do řady nepravděpodobných situací a náhod, které na čtenáře působí poněkud chtěně. Autor bohužel rozehrál příliš mnoho příběhů, které však sám v závěru nedokázal rozuzlit.
(jjv) Smrt mezi starými tisky
Policista 4/2007
Nakladatelství Paseka patří mezi současnými českými knižními pojmy k nejprestižnějším — a jestliže se v jeho produkci objeví detektivka, pak může čtenář větřit nevšední zážitek. Zejména, pokud jde navíc o příběh původní, český, z pera autora, jenž byl zatím čtenářům beletrie neznámý, Jan Bažant totiž vstupuje na literární kolbiště ve věku dosti zralém, letos je mu sedmapadesát. Jako autor historických studií je ovšem odborné veřejnosti znám docela důvěrně, je totiž pracovníkem Akademie věd ČR a profesorem archeologie. A jeho detektivní debut s názvem Knihovna vznikal vlastně jako svérázné odreagování v průběhu pětileté práce na studii Pražský Belvedér a severská renesance.
V příběhu Bažantovy románové prvotiny se smysluplně a věrohodně snoubí neoddiskutovatelné historické skutečnosti s dobrodružstvím fantazie kultivovaného autora. Vypravěč nabízí možnosti, jimž není nesnadné uvěřit. Jistě: nic nového pod sluncem, z kopírovaných předchůdců jmenujme Umberta Eca a jeho Jméno růže, z komerčně úspěšnějších současníků Dana Browna. Přičemž ke cti pana profesora sdělme, že jeho styl je blíž Italovu. Detektivka se jen stěží obejde bez mrtvoly a bez tajemství. Prozraďme, že zemře nadaný student historie, přičemž místem činu se stane bizarní a důstojně prostředí staré knihovny. A pak už se začnou vršit otázky a mystické taje, vrah sice neznám nezůstane, ale zato se nabízejí další otázky. Kdo byl vlastně obětí a čí, co se stalo v dávném roce 1552 a kam a kudy vedou stopy dávných dějů, vášní a myšlenek.
Jan Bažant má výhodu odborníků: dokonale zná reálie, v nichž jsou jeho fabulace ukotveny, a své fantaskní nápady dovede předestřít s velkou dávkou věrohodnosti. Někdy ale jakoby ztrácel víru ve sdělnost svých vizí a děj se pak ztrácí v popisnosti, občas zakulhá logika a z příběhu vyvstane nepřehledná mozaika situací. A také konec příběhu přichází dost nenadále, jako ut'atý sekerou. Ale není lepší zalitovat, že už je konec, než se, těšit, až se dostaví — anebo dokonce nedočíst'? Postesknutí nakonec: renomovaný nakladatelský dům, jakým je Paseka, by měl knize věnovat podstatně větší redakční a korektorskou péči...
Bronislav Pražan, Belvedér, Collegium Petrini a slepý antikvář
Týdeník Rozhlas 5/2007
Úspěch profesora estetiky Umberta Eca v roli autora bestsellerů je silným pokušením pro obdobně erudované badatele a vysokoškolské pedagogy na celém světě. Nedávno se k nim připojil profesor klasické archeologie na Univerzitě Karlově Jan Bažant, který ke svým odborným studiím, zabývajícím se většinou vlivem antiky na výtvarné umění a českou kulturu, připojil první beletristický opus - Knihovnu, detektivní román vydaný v závěru uplynulého roku nakladatelstvím Paseka. Vrah z jeho románu má předsevzetí vydat knihu rozhovorů se svým přítelem (a obětí), která by upoutala veřejnost, a tak strhla pozornost na další knihu, na níž mu záleží víc. Kdo ví, zda obdobnou strategii nezvolil i sám autor, jemuž má v nejbližší době v Academii vyjít monografie Pražský Belvedér a zaalpská renesance. Já tedy po ní sáhnu určitě, protože jedním ze dvou základních „motivických copánků“, z nichž je Knihovna „spletena" - a dlužno říci, že tím kvalitnějším - je příběh výstavby Belvedéru, včetně jeho ikonografie, a záhadné smrti jeho stavitele Paoly della Stella.
Motiv Belvedéru se do příběhu dostává tak, že stavební skvost zaalpské renesance je předmětem disertace historika Sebastiana Bergmanna, který hned v první kapitole umírá probodnut šípy - stejně jak onen svatý, jehož jméno nese. Tím druhým, fabulačně důsažnějším motivem - po němž je ostatně román pojmenován - je unikátní knihovna, „kompletní soubor knih vydaný v Čechách v 16. až 18. století". Je to soubor soukromý, má nesmírnou cenu a právě on - respektive jeho využití - je příčinou zločinů, k nimž v příběhu dochází. Postavami onoho poněkud překonstruovaného příběhu jsou Sebastianova sestra, jeho přítel z mládí, jeho vysokoškolský učitel, policejní vyšetřovatel, stařičký slepý antikvář...
„Sebastiana fascinovaly velkolepé sny, které se lidé rozhodli zvěčnit. Znovu a znovu se snažili dát prchavým snům hmotnou podobu, aby mohly žít dál. Vtělovali je do obrazů, staveb, do čehokoliv, v bláhové naději, že tím přestanou být pouhými sny a stanou se skutečností," dočteme se na počátku knihy. Myslím, že obdobné fascinaci podléhá víceméně každý, kdo se hlouběji zabývá plody lidské kultury. Nepochybně i autor knihy. A přestože motivy a jednotlivé linie příběhu nesplétá příliš obratně, mohou čtenáře fascinovat nejen ony sny a vize, které svou „ikonografickou archeologií" odkrývá ztělesněné v Belvedéru, ale i ty, jež snová sám: například Collegium Petrini, které podle vzoru ústavu vědeckého výzkumu v Princetonu založí v Praze ti, kteří onu ohromnou sbírku starých knih po všech dobrodružných peripetiích získají. Ostatně i fantasmagorické splétaní motivů této prózy může okouzlovat - zvlášť když se na konci vyjeví, že celý příběh je snad jen sněním slepého antikváře, kterému se v hlavě vše, co kdy přečetl, popletlo dohromady...
Petr Kovařík, Knižní dobrodružství pražského Belvedéru. Vědec Jan Bažant napsal odbornou monografii i detektivku
Deník 30.04.2007
Historik umění a profesor klasické archeologie Jan Bažant zaujal loni svou první prozaickou prací, jíž byl složitě komponovaný, téměř detektivní příběh Knihovna (nakladatelství Paseka, 2006). Zajímavý na ní byl kromě jiného fakt, že autora k napsání této knihy přivedla práce na vědecké monografii Pražský Belvedér a záalpská renesance. „Detektivka" má několik paralelních příběhů i vypravěčských rovin. Jedním z těch příběhů je i pátrání po okolnostech smrti architekta a sochaře Paola della Stelly uprostřed práce na Belvedéru. Napínavá četba, využívající funkčně množství uměleckohistorických poznatků, nutně vzbuzuje i zájem o onu vědeckou práci, která Jana Bažanta k napsání detektivky přiměla. Tato vědecká práce nyní vyšla v nakladatelství Academia. Jde o objevnou publikaci, která důkladně slovem i obrazem popisuje historii stavby i architektonickou hodnotu a podrobně se zabývá také uměleckou výzdobou. Pro řadu čtenářů, kterým se loni zalíbila Bažantova „detektivka", může být odborná monografie nejen doplňkovou četbou, ale i uměleckohistorickým průvodcem po artefaktech, které se v beletristické práci vyskytovaly a na jejichž výklad tam nebyl prostor. Zároveň mohou být pro odborné zájemce některé pasáže z Knihovny jakýmsi esejistickým doplňkem k uvažování nad vznikem a funkcí Belvedéru.
Autor o této unikátní pražské renesanční památce říká, že „v kontextu evropských dějin umění je stavba výjimečná tím, že její architektura je jedním z prvních ohlasů italské renesance v záalpské Evropě". O celoevropském významu stavby Bažant nepochybuje, a tudíž ho udivuje, že o ní dosud nebyla napsána zásadní studie: „Belvedér je tedy výjimečný i v negativním smyslu - nezájem uměleckých historiků o tuto památku je skutečně pozoruhodný." Model stavby si u italského architekta Paola della Stelly (který zemřel roku 1552 v Praze) objednal Císař Ferdinand I. už roku 1537. Pro stavbu se rozhodl ihned, protože pověřil Stellu, aby v Itálii obstaral kameníky, a ti se také hned v květnu 1538 pustili do práce. Na Belvedéru se s proměnnou intenzitou pracovalo řadu let a stavba byla roku 1552 v podstatě hotova. Paolo della Stella byl také autorem sochařské výzdoby Belvedéru, nicméně tvůrčí architekt uprostřed práce na ní roku 1552 zemřel. Ovšem na stavbě se pracovalo ještě dlouho po jeho smrti, ba dokonce interiéry se zařizovaly ještě po Ferdinandově smrti (1564), za císaře Maximilána. Sochařská výzdoba Belvedéru, jak píše Bažant, „je výjimečná nejen v záalpské Evropě, ale i v Itálii".
Bažant také vyvrací mýtus, že by Ferdinand stavěl Belvedér pro potěšení své manželky Anny, neboť v archivních dokumentech pro něj nenalézá oporu. Legenda o „dobré královně Anně" vznikla mnohem později a název Letohrádek královny Anny pochází až z 19. století. Výmluvný je obraz Václava Brožíka, vytvořený pak roku, 1900 (necelý rok před malířovou smrtí) - ten zobrazil císaře Ferdinanda I. v kruhu, umělců právě v zahradě Belvedéru. Jako by tím přímo dokumentoval Bažantovu větu o tom, že stavba „dávala svým umístěním i architektonickou podobou na odiv to že je určena k potěšení monarchy a jeho hostů".
Vědci Bažantovi se dvojí knihou o Belvedéru podařil svého druhu husarský kousek - bezesporu jedna kniha prospívá knize druhé, i když každá z nich si ve svém žánru a oboru zaslouží uznání.